V oku trám - Kroměříž 2019

38796542_10212097754948693_5119988182363930624_o.jpg
Na počátku není špatné říci, že kontroverze této plastiky započala již při volbě tématu, které jsem pro tuto plastiku zvolil. Bude to politická plastika. Hurá do bitvy! Vlastně je důležité říci, že politika a umění vždycky zavání ve své kombinaci „průserem“. Ničím menším. Nelze ani popřít, že tuto tématiku běžně nevyhledávám. Poháněla mě však jednoznačná touha upozornit na problematické téma, a vyvolat otázky, konfrontovat diváka hned v několika ohledech. V názoru, v reakcích, tak reakcích na tendenci až hnusného naturalismu. Důležité pro mě bylo řešení – cílení diváka. Jednalo se o výzvu vytvořit plastiku, kterou pochopí i poslední člověk z ulice, a to hned na první pohled, zároveň zkušený divák ji neodmítne, ba naopak pochopí autorský záměr. Nasnadě je zbořit několik tabu, kterým jsem se do té doby vyhýbal. Prvoplánovost, doslovná popisnost, političnost. Zní to děsivě, že?... Ale právě proto to byla taková výzva. Bylo takřka neskutečné pozorovat, jak tato kalkulace nabírá obrátky a potvrzují se očekávané reakce. Bož,e to funguje! Mnou očekávaná reakce od společnosti totiž byla jak odpor a zhnusení, odpor pro pochopení, odpor pro nepochopení, vyvolání fyzického napadení plastiky a jejího prostoru formou vandalství, ale zároveň, její nadšené přijetí zkušenými pozorovateli. Je to zajímavý „rozpal“ - konfrontovat společnost plastikou a sklízet negace a být za to vděčný! Jelikož i tyto postoje jen upevňují správnost tohoto opusu, ak i názorovou rovinu. Ubezpečit se, přesvědčit sám sebe o názoru je nesmírně důležité.
3 Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ?
4 Anebo jak to, že říkáš svému bratru: "Dovol, ať ti vyjmu třísku z oka" – a hle, trám ve tvém vlastním oku!
5 Pokrytče, nejprve vyjmi ze svého oka trám, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra.

Pasáž: Matouš 7,3-5
„Obávám se, že jedno oko nemůže pojmout tolik trámů, které hýbou světem...“
Tak jsem si poznamenal někdy v roce 2016, když jsem chystal první „recidivu“ s touto plastikou.
Namaloval jsem skicu a v koncepci se rozhodl jednoznačně! Trám musí být přece rudý.
„V oku trám...
Na zemi spálené leží oko znavené,
v kraji smutku rozedřené rudým morem.

Na zemi spálené leží oko znavené,
v kraji, kde malomysl nastolila rudý trest.

Na zemi spálené leží oko zmařené,
v kraji, kde bratr předehnal bratra i otce. 

Matěj Zámečník „
64712866_2484162461634155_2298900374968336384_n.jpg
ilustrační záběr - Havlíčkův Brod, potok Hastrman - před vyšetřením policií ;-)
Vypadá to docela snadně. Vždyť to je přece jen koule a kus dřeva. Může si říct ten, kdo se na tuto věc podívá. Alespoň podobně jsem to letos – v roce 2019 zaslechl, když jsem se byl projít ke své instalaci. Dva mladé páry s kočáry šly okolo mé plastiky a jeden „otec“ prohlásil:
„To je strašný, nejlepší by bylo to pochcat a zapálit. Umění už může bejt doopravdy všechno, asi budu taky umělec.“
Kremlička napsal, že nejtěžší je malovat jednoduše. To platí i pro sochařinu. Není to sranda, udržet zdánlivě jednoduchý tvar, který je vlastně to nejtěžší na světě. Ať je to koule, nebo trám vysekaný na sekeru. Na to každý přijde, když se byť jen pokusí tvořit.
Na počátku bylo pozvání. Pozvání na Urban ART festival konaný v Havlíčkově Brodě právě v roce 2016. Byl to strat artový festival. Proto jsem se rozhodl, že udělám prostorovou věc, která bude zároveň polychromovaná, a to pomocí „kenů“. To jsou spreje. Každý, kdo se pohybuje po městě, ví, že nejlíp drží čmáranice na betonu. Vždyť když nějaký chudák najde malůvku na zdi a snaží se jí zbavit, je to velký kumšt. Podklad koule byla tedy jasný, i co se týkalo materiálu. Nebyla to zas až tak složitá úvaha. Vzhledem ke koncepci a vzhledem ke dřívějším zkušenostem s vandalstvím na mých sochách hrálo do karet i to, že zničit beton chce taky velké úsilí. Jelikož jsem s tím vlastně počítal předem, neudělal jsem jen „skořepinu“, ale poctivý kus betonu provázaný drátem a pletivem. Jediný háček bylo spojení dvou polovin, protože jsem chtěl tvar udělat dutý – musel jsem. Kvůli váze i kvůli zasazení trámu.
Vytvořil jsem betonovou kouli o průměru 240 cm a do ní připravil na míru tesaný trám, který, aby byl v poměru, kopíruje délkou průměr koule. 240 cm. Vše jsem převezl do Havlíčkova Brodu a v rámci výtvarné akce jsem dílo sesadil a dotvořil na místě před volným publikem.
Celá instalace vydržela na místě týden, a pak přišlo první napadení. Sochu povalili s tím, že se něco málo olámalo z „výstřiku“ po zaražení trámu. Vlastně žádná škoda, jen projev nesouhlasu od rudých kořenů… Vše jsem opravil. Byla to jediná napadená socha. Než uplynul další týden, oko a ještě jednu plastiku s ryze vlasteneckým podtextem napadli podruhé. Druhou sochou byla česká vlajka od Mistra MIRORA, která byla plasticky vytvořená ze šroubovaných desek, sprejersky upravená a polepená zrcadly. Aby se každý na tu „nádheru“ mohl podívat do zrcadla. Moje oko rozkutáleli a shodili do nedalekého potoka Hastrman. Oko se rozpůlilo a vše plakalo omývané slzami potoka. Pořadatelé zavolali policii, aby „vandalismus“ vyšetřila. Jak tomu tak bývá, než policie vše vyšetří a nafotí, s ničím se nesmí hýbat. To trvalo nějaký ten den, než se pro velké zaneprázdnění k věci dostali, půlku oka někdo ukradl spolu s rudým trámem. Na květináč asi dobrý. Zbylou polovinu jsem si jako relikvii odvezl. Další památkou mi zůstal policejní protokol. Plastika byla i zveřejněna v Mladé frontě.
Ze zbytku sochy se stal vlastně svébytný artefakt s historií. „Relikvie“.
Uplynul nějaký čas a o sochu se začali zajímat moji přátelé z GETART. Partička mladých nadějných nadšenců, kurátorů, kteří pořádají akci „Sochy v zahradě“ v Kroměříži. Domluvili jsme instalaci nového oka, tentokrát tedy pro akci Sochy v zahradě 2019 v „Kromclu.“
Bylo potřeba sochu „udělat“ - zbyla přeci relikvie. Tu nemůžeme vynechat. Je to totiž důležitá součást tohoto konceptu. Posouvá jeho hranice. Když se podíváme do krásné historie českého malířství, vzpomeňme na Mistra Theodorika. Jeho obrazy fungovaly jako relikviáře. Obrazy světců často nesly artefakt, který souvisel s vyobrazeným světcem. Ty, o kterých hovořím, byly vytvořeny pro Kapli sv. Kříže na Karlštejně. Podobně jako v těchto obrazech, však s jistou a zřejmou modifikací, jsem původní fragment usadil jako základ pro nové oko a jako celek jsem ho vymodeloval přímo volně z ruky v betonu. Původní celek jsem totiž dělal přes technologii formování. Oko nové je tedy volně modelované. Bez sochařských „blint forem“. U domu, kde mám uskladněné dřevo, jsem vybral odpovídající dubový kmen. Popadl jsem sekeru a kmen se proměnil pod rukama v trám. Jako posledně jsem vše naložil, odvezl do Kroměříže a na místě v parku nainstaloval a dokončil do finální podoby, podobně jako před časem v Brodě.
V poznámkách jsem našel kratičký text, který jsem si po prvních reakcích zapsal.
Je mi jasné, že socha je agresivní, že se spoustě lidí nelíbí, ale je to přesně proto, že konstatuje agresivní skutečnost, která se děla na našem národě... Děla? Bacha, aby se neděla znovu, především! Tahle socha varuje. Jste znechucení? Nebo cítíte trochu strachu? Rozpor? 

... Ano. Taky cítím. Proto jsem to vytvořil takto. Popisně, jasně, schematicky, symbolicky...
Nová instalace v "Kroměřížů"
64568852_10214052084965722_2902225245765107712_n.jpg
64362676_10214046379303084_97951780066820096_n.jpg
Po reakcích na internetových fórech jsem se rozhodl vydat oficiální prohlášení.
„Vlastně jsem potěšen, že má instalace vyvolala, co měla vyvolat.

Umění… Krásné? Ovšem. Některé. Toto ne. 

V současné době si lidé často stěžují, že výtvarnému jazyku nerozumí a svůj úzký pohled na věc sdružují do drobnonázoru líbí se, nelíbí se. Můžeme tento počin tedy brát jako symbolickou reakci na tuto tendenci. Tato věc je jasně srozumitelná i těm, kteří se uvolí jen na věc podívat. Nabízí totiž okamžité rozhřešení, o co se jedná. V oku je zaražený rudý trám, jedná se o parafrázi → Pasáž: Matouš 7,3-5, s ohledem na společenský vývoj v naší zemi - neustále se objevující neomarxistické tendence ve společnosti, odkaz diktatur, který se podepsal na našem národě. Dnešní svět žije z hesel a srdcervoucích obrazností, které nedávají prostor pro vlastní názor. Tato socha je právě reakce na tuto problematiku. Pokud věc zavrhujeme, musíme umět říct proč. Pokud ji máme vysvětlit třeba dětem, musíme umět definovat problematiku, na kterou právě tato věc naráží. Jsme schopni o této problematice a vůbec této fázi historie mluvit s našimi dětmi? Pokud ne, odpovězte si každý sám, zdali je to dobře. Umění je prostředek vizuální komunikace. Děkuji, že komunikujete a zapojujete rozum a cit. „
reakce veřejnosti_Stránka_1.jpg
reakce veřejnosti_Stránka_2.jpg
64275692_10214052085325731_5363470754547499008_n.jpg
Je to jen část salvy, která přišla. Ano, byla očekávaná. Přišel však obtížný krok. Práci veřejně obhájit. S Alešem, jedním z kurátorské party, kterému říkám kapesní kurátor, jsme si dělali srandu, že jedeme na vlastní veřejné lynčování. Nakonec tomu tak nebylo. Do Kroměříže jsem dorazil, hovořil o té práci tak, jak jsem popsal v této kapitole, a věc nakonec proměnila „nasrané tváře“ v úsměv a potlesk. Veřejně z očí do očí se nikdo neodvážil říci svůj názor. Juny, druhý z party, mi po výkonu řekl: „Tohle se tady povedlo jen dvoum lidem. Naštvat lidi sochou. Gabrielovi a tobě. Tys to ale obhájil. Nasadil si vysokou laťku...“ (volně parafrázováno).
Za dobu své existence tato socha zažila vlastně všechny tipy očekávaných reakcí veřejnosti. Veřejný prostor je prostě kolbiště. Očekával jsem to a stalo se to, a byl jsem za to vlastně rád. Vandalský útok, medializace, negativní a pozitivní emoce. Ta věc prostě funguje na 100 %. Umění prostě nemusí být vždy jen pohlazení dušičky a líbivý pohled. Umění vyvolává otázku, konstatuje názor, po svém, parafrázuje nebo provokuje, nebo je jen nositelem emoce. Má mít svůj charakter. Vždyť je to vlastně taky svým způsobem člověk? Stejně jako každý člověk je jiný, i umění se různí. Souhlasíme, nebo nesouhlasíme, ale učíme se ptát a hledat důvod, proč tomu tak je? Já taky s každým na pivo nechodím, ale on ať si „pokaluje“, jak chce.
Po dvouleté odmlce se ozvalo UNESCO formou nové konfrontace, bez ohledu na předchozí veřejné obhájení, které dopadlo nad očekávání. Uvidíme, jak celá věc dopadne a jaké ponese důsledky.
Závěrem bych velice rád poděkoval všem, kteří se - tušíce nebo netušíce - zúčastnili této „výtvarné akce“, vlastně performance, jejíž výsledky a důsledky se můžete dočíst výše. Vždyť v tomto případě šlo právě o vyvolání otázek a bouřlivé reakce.
64377146_2603773006314279_3209577563642920960_n.jpg
04.06.2021 07:38:50
MgA. Matěj Zámečník
patička.png
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one