Vypadá to docela snadně. Vždyť to je přece jen koule a kus dřeva. Může si říct ten, kdo se na tuto věc podívá. Alespoň podobně jsem to letos – v roce 2019 zaslechl, když jsem se byl projít ke své instalaci. Dva mladé páry s kočáry šly okolo mé plastiky a jeden „otec“ prohlásil:
„To je strašný, nejlepší by bylo to pochcat a zapálit. Umění už může bejt doopravdy všechno, asi budu taky umělec.“
Kremlička napsal, že nejtěžší je malovat jednoduše. To platí i pro sochařinu. Není to sranda, udržet zdánlivě jednoduchý tvar, který je vlastně to nejtěžší na světě. Ať je to koule, nebo trám vysekaný na sekeru. Na to každý přijde, když se byť jen pokusí tvořit.
Na počátku bylo pozvání. Pozvání na Urban ART festival konaný v Havlíčkově Brodě právě v roce 2016. Byl to strat artový festival. Proto jsem se rozhodl, že udělám prostorovou věc, která bude zároveň polychromovaná, a to pomocí „kenů“. To jsou spreje. Každý, kdo se pohybuje po městě, ví, že nejlíp drží čmáranice na betonu. Vždyť když nějaký chudák najde malůvku na zdi a snaží se jí zbavit, je to velký kumšt. Podklad koule byla tedy jasný, i co se týkalo materiálu. Nebyla to zas až tak složitá úvaha. Vzhledem ke koncepci a vzhledem ke dřívějším zkušenostem s vandalstvím na mých sochách hrálo do karet i to, že zničit beton chce taky velké úsilí. Jelikož jsem s tím vlastně počítal předem, neudělal jsem jen „skořepinu“, ale poctivý kus betonu provázaný drátem a pletivem. Jediný háček bylo spojení dvou polovin, protože jsem chtěl tvar udělat dutý – musel jsem. Kvůli váze i kvůli zasazení trámu.
Vytvořil jsem betonovou kouli o průměru 240 cm a do ní připravil na míru tesaný trám, který, aby byl v poměru, kopíruje délkou průměr koule. 240 cm. Vše jsem převezl do Havlíčkova Brodu a v rámci výtvarné akce jsem dílo sesadil a dotvořil na místě před volným publikem.
Celá instalace vydržela na místě týden, a pak přišlo první napadení. Sochu povalili s tím, že se něco málo olámalo z „výstřiku“ po zaražení trámu. Vlastně žádná škoda, jen projev nesouhlasu od rudých kořenů… Vše jsem opravil. Byla to jediná napadená socha. Než uplynul další týden, oko a ještě jednu plastiku s ryze vlasteneckým podtextem napadli podruhé. Druhou sochou byla česká vlajka od Mistra MIRORA, která byla plasticky vytvořená ze šroubovaných desek, sprejersky upravená a polepená zrcadly. Aby se každý na tu „nádheru“ mohl podívat do zrcadla. Moje oko rozkutáleli a shodili do nedalekého potoka Hastrman. Oko se rozpůlilo a vše plakalo omývané slzami potoka. Pořadatelé zavolali policii, aby „vandalismus“ vyšetřila. Jak tomu tak bývá, než policie vše vyšetří a nafotí, s ničím se nesmí hýbat. To trvalo nějaký ten den, než se pro velké zaneprázdnění k věci dostali, půlku oka někdo ukradl spolu s rudým trámem. Na květináč asi dobrý. Zbylou polovinu jsem si jako relikvii odvezl. Další památkou mi zůstal policejní protokol. Plastika byla i zveřejněna v Mladé frontě.
Ze zbytku sochy se stal vlastně svébytný artefakt s historií. „Relikvie“.
Uplynul nějaký čas a o sochu se začali zajímat moji přátelé z GETART. Partička mladých nadějných nadšenců, kurátorů, kteří pořádají akci „Sochy v zahradě“ v Kroměříži. Domluvili jsme instalaci nového oka, tentokrát tedy pro akci Sochy v zahradě 2019 v „Kromclu.“
Bylo potřeba sochu „udělat“ - zbyla přeci relikvie. Tu nemůžeme vynechat. Je to totiž důležitá součást tohoto konceptu. Posouvá jeho hranice. Když se podíváme do krásné historie českého malířství, vzpomeňme na Mistra Theodorika. Jeho obrazy fungovaly jako relikviáře. Obrazy světců často nesly artefakt, který souvisel s vyobrazeným světcem. Ty, o kterých hovořím, byly vytvořeny pro Kapli sv. Kříže na Karlštejně. Podobně jako v těchto obrazech, však s jistou a zřejmou modifikací, jsem původní fragment usadil jako základ pro nové oko a jako celek jsem ho vymodeloval přímo volně z ruky v betonu. Původní celek jsem totiž dělal přes technologii formování. Oko nové je tedy volně modelované. Bez sochařských „blint forem“. U domu, kde mám uskladněné dřevo, jsem vybral odpovídající dubový kmen. Popadl jsem sekeru a kmen se proměnil pod rukama v trám. Jako posledně jsem vše naložil, odvezl do Kroměříže a na místě v parku nainstaloval a dokončil do finální podoby, podobně jako před časem v Brodě.
V poznámkách jsem našel kratičký text, který jsem si po prvních reakcích zapsal.
Je mi jasné, že socha je agresivní, že se spoustě lidí nelíbí, ale je to přesně proto, že konstatuje agresivní skutečnost, která se děla na našem národě... Děla? Bacha, aby se neděla znovu, především! Tahle socha varuje. Jste znechucení? Nebo cítíte trochu strachu? Rozpor?
... Ano. Taky cítím. Proto jsem to vytvořil takto. Popisně, jasně, schematicky, symbolicky...